Zbytkáčové z jarního softu 2

Už je znám. Říká se, že jako svý boty, ale to bych říct nemohla. Boty strašně ráda střídám. Ledva si konečně vypěstuju trvalý otlak na místech uživatelského diskomfortu jedné obuvi, zblázním se do jiné a nechávám si chodidla a nárty rumplovat zase v jiných oblastech. Ani nemluvím o módních vlnách a potřebě, která je často spíš k nepotřebě, tedy ladit s kabelkou.

Takže už je znám. Znám je jako svý děti. Ty neměním a otlačují si mě variabilně zrovna tam, kde právě potřebují. Znám svý děti a vím, že mým dětem nebudou na podzim do školky stačit jedny softshellový gatě. Teda jim by i stačily, ale stále nějak psychicky špatně nesu ty pohledy učitelek "Nikdo jiný tak špinavé děti nemá, paní Hazuková!" Denně prát nebudu. Na zimní soft, pokud nepořádají zápasy v bahně (to přibližně dvakrát do týdne), stačí vlhčené ubrousky (věděli jste, že s nimi pustí i malůvky ze zdi a barvy, co nerozleptá ani vanish?), jarní ale nutně potřebuje pračku.

Naštěstí se mi sešlo dost zbytků, abych ušila Jeníkovi ještě jedny. Tedy zbytků by bylo i na ušití více kusů, ale vycházím z (možná chybné) premisy, že ve fialovo-tyrkysových by Jeník ve školce oslnil pouze čtyři procenta spolužáků. Hnědo-petrolejové snad rozdýchají i drsnější povahy.